Proč jsem do PPP spadla + názor okolí na můj blog (Q&A | 02)

Už jsou to více než dva měsíce, co jsem vydala první díl otázek. A to jsem si řekla, že za dva týdny vydám pokračování. Lenost forever, opravdu. Každopádně konečně jsem se k tomu opěť dokopala a odpovím na otázky, které jste mi pokládaly tak ehm.. v lednu? Ostuda, ostuda, ostuda!! :D

Co říkáš na to, že o tvém blogu ví okolí?

Když jsem si tento blog zakládala chtěla jsem ho udržet v anonymitě. Ovšem dvě spolužačky ze školy se o něm dozvěděly (Terka a Marťa, v té době taky blogovaly, teď už moc ne). To mi nevadilo. Sice jsem už nebyla v anonymitě, ale věděla jsem, že to nebudou šířit dál a smát se mi. Ovšem zhruba za měsíc se o blogu holek dozvěděli i jejich spolužáci, a tak narazili i na můj blog. Nejdříve jsem z toho byla fakt smutná. Bylo mi trapně při pomyšlení, že články čte i někdo ze školy. Chtěla jsem je smazat, nebo aspoň přestat psát články na téma PPP. Jenže asi za den jsem si řekla, že proč bych to dělala? To, že se mi lidi smějí, že píšu články o PPP, pomáhám tím ostatním a sama sobě.. na tom přeci není blbého. A pokud se mi za to smějí, pak jsou na tom asi dost špatně, že se musí lidem smát kvůli takovým věcem. A tak jsem si to rozmyslela a články na toto téma normálně psala a píšu dodnes. Asi v březnu jsem na instagram umístila fotku, kde jsem se "veřejně" přiznala, že jsem trpěla anorexií. Už mě unavovalo přemýšlet nad tím, jestli to moji spolužáci ví, nebo ne. Do této chvíle nevím, kdo můj blog zná a kdo ne. Dala jsem ho asi šesti lidem, ale myslím, že o něm ví více lidí. A co na to vůbec říkám? Nevadí mi to. Jasně, není mi úplně příjemné, že třeba lidi, kteří mě vůbec neznají vědí, že jsem trpěla PPP, ale nadruhou stranu se nemám za co stydět. Touto nemocí trpí tolik lidí, až to hezké není. Nikdo se mi za to nesměje (aspoň ne veřejně), což velmi oceňuji a to mi stačí. A co se týče rodiny? Upřímně jsem to nečekala, ale velmi mě v tom podporují! Hlavně moje mamka :) Za což jí moc děkuju ♥

Proč jsi vůbec do PPP "spadla"? 

 Těžká otázka. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila ten důvod. Měla jsem nějaké tušení, ale věděla jsem, že je za tím něco víc. No a asi jsem konečně došla na to, co to "něco víc" je. 

Byla jsem celkem obyčejná holka, 15 let. Od malička jsem hodně malá. Když jsem byla dítě, spolužáci se mi za to smáli. Momentálně měřím zhruba 158 cm. Začalo to asi v sedmé třídě, kdy jsem začala dospívat a měnila se mi postava. Do té doby jsem byla hodně hubená, jenže zhruba od té sedmé třídy se mi začaly dělat boky a zadek. Samozřejmě jsem z toho byla nešťastná. Nechtěla jsem přibírat. Chtěla jsem být pořád ta holčička se 145 cm a štíhlunkou postavou. Čas šel dál a já si samozřejmě prošla několik těch snah o zhubnutí - vynechání sladkostí, nejezení navečer,... No myslím, že nemusím zmiňovat, jak to dopadlo :D 

Zlom nastal až v lednu v roce 2014. Tenkrát moje váha ukázala 52 kg (měla jsem asi 157 cm). Pamatuji si, jak jsem byla sama ze sebou znechucená a rozhodla jsem se, že to tentokrát zvládnu a zhubnu na těch mých vysněných 45 kg. Omezila jsem tedy jídlo, sladké (teď vím, že jsem udělala tolik chyb! vůbec jsem nevěděla, že existuje něco jako bílkoviny/sacharidy a tuky) a celkově hodně ubrala porce. V tom mým hubnutí mě ještě motivovala kamarádka, která taky začala hubnout. Pamatuji si, jak jsem říkala, že když to zvládne ona, zvládnu to i já a budu ještě lepší! (známka PPP). A tak to nějak šlo... V dubnu jsem měla asi 46 kg a byla jsem spokojená. Konečně jsem se měla ráda, líbily se mi moje nohy, ale chtěla jsem ještě víc.. Ještě trochu. No a dopadlo to tak, že jsem v červnu skončila se 43,5 kg. Nešťastná, smutná, vystresovaná, hladová... ale to mi pořád nestačilo. Já chtěla víc. Líbilo se mi, jak mě všichni chválí, jak jsem zhubla a ignorovala poznámky tipu, že jsem už hubená dost. Co oni vědí?! Závidí mi, že se mi to povedlo, vždy jsem si říkala... Jojo, Petro. A na konci června jsem se plahočila s 42 kg, vyhublá na kost a radostí s tím, že jím zdravě...

Takže holky jedna věc - Smiřte se s tím. Smiřte se s tím, že vaše dětské dny už skončily. Že vaše tělo vás už nebere jako dítě, ale jako slečnu. Je naprosto běžné, že okolo toho 12-13 roku začnete přibírat. Je to tak dané. Rozlučte se proto s plochým břichem, žádnými boky, malým zadkem a velikostí nula. Už na ně nemyslete a smiřte se s tím, že teď už takhle vypadat nebudete. Protože pokud se s tím nesmíříte hned nazačátku jako já, potom se s tím nemusíte smířit nikdy.. Už je to týden, co jsem oslavila 17. narozeniny a stále skoro nejsem smířená s tím, že už nemám postavu jako dítě. Není to směšné? je..