15. července 2015

Proč jsem do PPP spadla + názor okolí na můj blog (Q&A | 02)


Už jsou to více než dva měsíce, co jsem vydala první díl otázek. A to jsem si řekla, že za dva týdny vydám pokračování. Lenost forever, opravdu. Každopádně konečně jsem se k tomu opěť dokopala a odpovím na otázky, které jste mi pokládaly tak ehm.. v lednu? Ostuda, ostuda, ostuda!! :D


Co říkáš na to, že o tvém blogu ví okolí?
Když jsem si tento blog zakládala chtěla jsem ho udržet v anonymitě. Ovšem dvě spolužačky ze školy se o něm dozvěděly (Terka a Marťa, v té době taky blogovaly, teď už moc ne). To mi nevadilo. Sice jsem už nebyla v anonymitě, ale věděla jsem, že to nebudou šířit dál a smát se mi. Ovšem zhruba za měsíc se o blogu holek dozvěděli i jejich spolužáci, a tak narazili i na můj blog. Nejdříve jsem z toho byla fakt smutná. Bylo mi trapně při pomyšlení, že články čte i někdo ze školy. Chtěla jsem je smazat, nebo aspoň přestat psát články na téma PPP. Jenže asi za den jsem si řekla, že proč bych to dělala? To, že se mi lidi smějí, že píšu články o PPP, pomáhám tím ostatním a sama sobě.. na tom přeci není blbého. A pokud se mi za to smějí, pak jsou na tom asi dost špatně, že se musí lidem smát kvůli takovým věcem. A tak jsem si to rozmyslela a články na toto téma normálně psala a píšu dodnes. Asi v březnu jsem na instagram umístila fotku, kde jsem se "veřejně" přiznala, že jsem trpěla anorexií. Už mě unavovalo přemýšlet nad tím, jestli to moji spolužáci ví, nebo ne. Do této chvíle nevím, kdo můj blog zná a kdo ne. Dala jsem ho asi šesti lidem, ale myslím, že o něm ví více lidí. A co na to vůbec říkám? Nevadí mi to. Jasně, není mi úplně příjemné, že třeba lidi, kteří mě vůbec neznají vědí, že jsem trpěla PPP, ale nadruhou stranu se nemám za co stydět. Touto nemocí trpí tolik lidí, až to hezké není. Nikdo se mi za to nesměje (aspoň ne veřejně), což velmi oceňuji a to mi stačí. A co se týče rodiny? Upřímně jsem to nečekala, ale velmi mě v tom podporují! Hlavně moje mamka :) Za což jí moc děkuju ♥

Proč jsi vůbec do PPP "spadla"? 
 Těžká otázka. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila ten důvod. Měla jsem nějaké tušení, ale věděla jsem, že je za tím něco víc. No a asi jsem konečně došla na to, co to "něco víc" je. 
Byla jsem celkem obyčejná holka, 15 let. Od malička jsem hodně malá. Když jsem byla dítě, spolužáci se mi za to smáli. Momentálně měřím zhruba 158 cm. Začalo to asi v sedmé třídě, kdy jsem začala dospívat a měnila se mi postava. Do té doby jsem byla hodně hubená, jenže zhruba od té sedmé třídy se mi začaly dělat boky a zadek. Samozřejmě jsem z toho byla nešťastná. Nechtěla jsem přibírat. Chtěla jsem být pořád ta holčička se 145 cm a štíhlunkou postavou. Čas šel dál a já si samozřejmě prošla několik těch snah o zhubnutí - vynechání sladkostí, nejezení navečer,... No myslím, že nemusím zmiňovat, jak to dopadlo :D 

Zlom nastal až v lednu v roce 2014. Tenkrát moje váha ukázala 52 kg (měla jsem asi 157 cm). Pamatuji si, jak jsem byla sama ze sebou znechucená a rozhodla jsem se, že to tentokrát zvládnu a zhubnu na těch mých vysněných 45 kg. Omezila jsem tedy jídlo, sladké (teď vím, že jsem udělala tolik chyb! vůbec jsem nevěděla, že existuje něco jako bílkoviny/sacharidy a tuky) a celkově hodně ubrala porce. V tom mým hubnutí mě ještě motivovala kamarádka, která taky začala hubnout. Pamatuji si, jak jsem říkala, že když to zvládne ona, zvládnu to i já a budu ještě lepší! (známka PPP). A tak to nějak šlo... V dubnu jsem měla asi 46 kg a byla jsem spokojená. Konečně jsem se měla ráda, líbily se mi moje nohy, ale chtěla jsem ještě víc.. Ještě trochu. No a dopadlo to tak, že jsem v červnu skončila se 43,5 kg. Nešťastná, smutná, vystresovaná, hladová... ale to mi pořád nestačilo. Já chtěla víc. Líbilo se mi, jak mě všichni chválí, jak jsem zhubla a ignorovala poznámky tipu, že jsem už hubená dost. Co oni vědí?! Závidí mi, že se mi to povedlo, vždy jsem si říkala... Jojo, Petro. A na konci června jsem se plahočila s 42 kg, vyhublá na kost a radostí s tím, že jím zdravě...


Takže holky jedna věc - Smiřte se s tím. Smiřte se s tím, že vaše dětské dny už skončily. Že vaše tělo vás už nebere jako dítě, ale jako slečnu. Je naprosto běžné, že okolo toho 12-13 roku začnete přibírat. Je to tak dané. Rozlučte se proto s plochým břichem, žádnými boky, malým zadkem a velikostí nula. Už na ně nemyslete a smiřte se s tím, že teď už takhle vypadat nebudete. Protože pokud se s tím nesmíříte hned nazačátku jako já, potom se s tím nemusíte smířit nikdy.. Už je to týden, co jsem oslavila 17. narozeniny a stále skoro nejsem smířená s tím, že už nemám postavu jako dítě. Není to směšné? je..

16 komentářů:

  1. Mám pocit, že spoustu holek spadne do PPP z neznalosti nějakých zásad výživy a jedinej způsob hubnutí vidí ve vynechání jídla, to je hrozná škoda... Škoda, že se výživě nevěnuje ve třeba školách víc prostoru :)
    V.

    OdpovědětVymazat
  2. tyjo nevím co bych dělala, kdyby se o blogu dozvěděl někdo známej :DD ale každopádně máš mojí poklonu, že si neskončila a držíš ho furt :))
    a i s PPP, hlavní je že sis uvědomila tu chybu a přestala s tím, to chce teprve odvahu! nejtěžší je si to uvědomit a přiznat si to a pak s tím něco dělat :/
    ale podle těch fotek, teď vypadáš mnohem líp!! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Teď jsi mě donutila se trochu zamyslet. Mam také 157 cm a vážím 42 kg.....a už se mi moc přibírat nechce....docela.jsi mi otevřela oči ze moje vnímání sebe sama mám asi pořád dost zkreslené :-( jinak.gratuluji k.pokroku ;-) upřímně vás co jste se z toho zvládli dostat tak rychle obdivuji a....upřímně vím, že bych na to neměla :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář! Mezí mě, že tímto problémem taky trpíš.. 42 kg je opravdu málo a je potřeba ještě hodně přibrat (aspon těch 6-7 kg). Držím pěsti, at se ti to povede co nejdříve a kdybys cokoliv potřebovala, můžeš mi napsat email :)

      Vymazat
  4. Krásně napsaný konec.
    Jsem ráda, že jsi tady na blogu a nevzdala jsi to. :)

    OdpovědětVymazat
  5. S tím "chci víc"...to znám. Teda znala! ..Prostě nejde si říct stop a pak to zachází do extrémů...

    OdpovědětVymazat
  6. Ten závěr se mi hodně líbí, pěkně napsané :)

    http://myway-tofitness.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. Bože, kdyby se někdo ze známých dozvěděl o mém blogu, tak si okamžitě měním jméno a emigruju do emirátů :D. Jsem moc ráda, že stále bloguješ, hodně mi pomohly hlavně články o PPP...a díky tvým delicious oatmeal fotkám vždycky dostanu hlad <3 :)

    OdpovědětVymazat
  8. Hrozně moc tě obdivuju už tvojí odvahou. Je vidět, že si jdeš za svým, a ač to bylo sebe těžší, nevzdala jsi to s blogem a dál pomáháš ostatním. Za tvým progressem je vidět velký kus práce a je naprosto zřejmé, že jsi teď o dost šťastnější. Přeji i do budoucna stále tolik sil a i dalšího pokroku. :)
    roxyshealthyland.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  9. Jéééééé měříme stejněěěěěěěě :)))) :D :D :D Jinak taky jsem blogovala s tím blogem co mám teď už a základce a netajila jsem se tím, takže to všichni věděli a brali to, ale potom jsme se jednou strašně pohádali a skoro celá třída byla proti mně a to už se mi posmívali a chodili mi i "anonymní" komentáře, ale co.. nijak jsem to nehrotila... potom se to dozvěděli i lidi na střední, když opět došlo k jedné přestřelce, protože stačilo si zadat moje jméno do googlu a hlen tam vyjel můj blog :/. Teď po třech letech co jsem se k tomu vrátila, tak se to pořád ukazuje pod mým pravým jménem, což mě třeba vzhledem k podnikání štve, že to klienti najdou dříve než moji práci.. :D ale tak co, aspoň se pokoukají a třeba zkusí nějaký recept. Je fakt, že teď co jsem začala, tak už nijak veřejně neroztrubuju, ale to ani nijak netajím, říkám si no coo... když se mi někdo bude smát tak oba děláme to, co nás baví.. je baví se někomu z nudy posmívat, mě baví dělat svůj blog. ;) takže je dobře, že se držím a nesmazala jsi to a píšeš dál :)) jinak je moc super vidět, že jsi za tak krátkou chvilku udělala takový pokrok, to gratuluji :)

    OdpovědětVymazat
  10. Vážně skvělý článek.. Nějak si pořád neuvědomuju, jak moc velký problém PPP je. Nikdy jsem touto poruchou netrpěla, ikdyž si to moje okolí občas myslí. Měřím 162cm a moje váha se pohybuje kolem 47kg, což je podle všech tabulek podváha. Ale já mám postavu celkem normální, sportuju a posiluju, takže svalová hmota by se nějaká našla, ale dokonce i nějaký ten špíček ze sladkostí :D
    Každopádě tobě gratuluju, že jsi se z toho dokázala dostat. Vážně ti to teď moc sluší. :)
    Michelle B :)

    OdpovědětVymazat
  11. Krásný článek :)
    btw co je k smíchu na tom, že někdo trpí anorexií? Jako vážně? Ještě rozumím tomu, že se lidé smějí obezitě, že ten člověk vypadá jako hrošík apod. ale na anorexii a vychrtlé postavě mi nic směšného nepřijde. Hold lidé jsou různí

    OdpovědětVymazat
  12. Waw veľmi pekne napísaný článok. Je super že si si toľko vecí uvedomila ale hlavne že to neostalo len pri tom že "ja viem že mám problém" ale že si s tým aj dokázala niečo urobiť. Obdiv!
    A ďakujem za recept na ovesnú kašu :) je to predsa len lepšie ako tie kupované a v blízkej dobe si ju vyskúšam lebo som momentálne chytila "druhý dych" v tom aby som so sebou začala niečo robiť tak si urobím cez víkend jedny raňajky na tvoj štýl :D
    http://renkaartandlife.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  13. krásně napsané, málokdo o tom dokáže takhle veřejně mluvit :) je škoda, že jsi si tímto musela projít, ale určitě ti to dalo spustu cenných zkušeností :)

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj :) Chcem Ti len oznámiť, že som Ťa práve nominovala na jeden tag (Liebster Award). Predom sa ospravedlňujem, ak ťa už niekto nominoval, alebo si ho už robila. Ak áno tak ten tag robiť nemusíš (ale môžeš xP). Takže, viac info nájdeš na mojom blogu (www.b4edl.blog.cz). Tak ahoj :3
    ~Lily <3

    OdpovědětVymazat