O krok blíž

Za posledních pár dnů se stalo tolik věcí. Zkusila jsem si na vlastní kůži záchvatové přejídání, bez pocitu viny si nadále zvětšovat porce, čelit nutné obměně šatníku.. No, ale protože je toho opravdu hodně a vše vám potřebuju sdělit, nehledejte v tomto článku nějaký řád.

PS: Článek jsem začala psát ve čtvrtek a dopisovala ho v neděli

Jak jenom začít. Od čtvrtka jsem opět ztratila kontrolu snad "svým stravováním" a dojídala se nejrůznějšíma sladkostma. Ve čtvrtek to bylo ještě v pohodě. Po svačině jedna kostka čokolády, za 5 minut další tři.. To by šlo. Ale v sobotu se situace zhoršila. Začalo to čtverečkem čokolády, pak dalším, pak dalším.. a skončilo to žitnýma preclíkama a následně bounty tyčinkou. 

Neděle nebyla tak strašná (oproti sobotě) - padlo zhruba 60 g arašídového másla. Úterý bylo horší. Čokoláda (cca 2/3 čtverečky), kokos, čokoládový jogurt, marmeláda do jogurtu, kukuřičné plátky od racia, oříšky a vrcholem celého dne - kolem půl 9 večer polovina buchty s jogurtem a tvarohem..

No prostě ostuda. Hrůza. Děs. Když jsem jedla tu buchtu, byl to tak zvláštní pocit. Neměla jsem hlad.  Neměla jsem na to ani takovou chuť. Ale stejně jsem nedokázala přestat. Nedokázala jsem odložit tu lžičku, dokud jsem nesnědla poslední sousto. 

Odměnou za mé 5-ti denní prasení byl dnešní pohled v zrcadle. Na první pohled žádná změna. Stejné vlasy, kruhy pod očima, vylezlé klíční kosti..ale spodek se změnil. Mé boky se zvětšily. A když jsem si oblékla kalhoty, mé vidění se potvrdilo. Vystřídalo mě několik pocitů.

Radost - Ano! Dokázala jsem to. Přibrala jsem. Konečně začnu zase menstruovat, budu moct nosit své staré kalhoty, vyléčím se z  anorexie a budu žít docela normální život.

Zděšení - Panebože. Opravdu přibírám. Nemůžu jídlo víc omezit, budu mít hlad. Budu takhle jíst pořád a budu neustále přibírat.. budu tlustá. Už jedno kilo semnou udělalo tohle, co semnou udělá zbylých 6?! neměla bych se tak přejídat. Ty dnešní oříšky byly zbytečné, celý tvaroh bych jíst neměla, to si nezasloužíš, Petro..



Naštěstí se to v mé hlavičce nepomátlo - jako se to stalo už tolikrát a jídlo jsem si opět neomezila. Navíc ta změna se mi líbí. Jasně není to nic extra - přibrala jsem zhruba 0,4 kg a vážím stále otřesných 42,9 kg, ale pro mě je to velký krok dopředu. Když se mi podařilo něco náhodou přibrat, za týden jsem to zase zhubla. Krok dopředu, dva kroky dozadu. Anorektici tuto situaci velmi dobře znají. Ale teď jsem za měsíc přibrala necelé kilo a nejen, že si ho držím - stále přibírám dál!

Navíc se mi ve středu podařil další "úspěch." Když jsem společně se třídou jela na výlet do Vídně - který jsme vyhráli v jedné soutěži, takže jsme vůbec nic neplatili! Nejen, že nám zajistili oběd, rozdali nám i tašku se svačinou. Mezi ostatním jídlem byl i crosan. Bylo kolem 7:30, zhruba před hodinou jsem snídala, ale stejně jsem měla na něco chuť. A tak jsem vyhnala ten zabijácký hlas v hlavě a otevřela balení. Už se nedalo couvnout. Bylo mi jasné, že pokud bych se ještě chvíli rozmýšlela, nedokázala bych to. Navíc na oběd jsme měli výbornou smetanovo-zeleninou polévku a k tomu velikánskou porci smaženého řízku plněným šunkou a sýrem a k tomu pěkně omaštěné brambory. Co si budeme nalhávat. I když zdravé jídlo miluju, pochutnala jsem si!

A tak jsem k uzdravení zase o krok blíž. Snad opět necouvnu, jako jsem to udělala už tolikrát..